Zvuk & pocit! Hudba, co nás obklopuje. (Copywriteři), co posloucháte vy při práci?

Sekretářky mají svého Kryštofa a Tomáše Kluse, kamioňáci Věru Martinovou, obsluhy barů prostě milují česká mainstremová rádia a programátoři zase heavy metal. Já píšu. A když nechci mít úplný klid, tak jsem si zvykl poslouchat hudbu na rozhraní ticha a zvuku – ambient. V něm jsem si oblíbil klasika žánru Briana Ena a několik jeho nahrávek. A co posloucháte při psaní vy? Napište mi svoje tipy!

Brian Eno & Robert Fripp – Evening Star (1975)

„Večerní hvězda“ je jednou z mnoha spoluprací těchto dvou slavných muzikantů. Fripp využíval svůj neortodoxní kytarový styl k doplňování Enových rozmáchlých hlukových kompozic plných nekonečných dronových tónů i zvukových smyček. Poslechově ne zcela obvyklá nahrávka je plná noční magie, dramatických i lyrických a meditativních hudebních tónů.

Brian Eno & Harmonia – Tracks and Tracen (1976)

Album, co je skvělou ukázkou Enovy spolupráce s německou superskupinou Harmonia, vyšlo až v roce 1987 podepsané společným pseudonymem Harmonia 76. Chvílemi zneklidňující a drásavá, jinde zase  hluboce meditativní kombinace archaického elektra, analogového techna, ambientu, psychedelie a kosmické hudby je plná imaginace i snových zvuků.

Brian Eno & Harold Budd – Ambient 2: The Plateaux Of Mirror (1980)

„Zrcadlová pláň“ je druhý díl slavné „ambientní série“, kterou tentokrát Eno nahrál dohromady s pianistou Heroldem Buddem. Křehký a čistý zvuk Buddova klasického i elektrického piána se nádherně prolíná s výboji Enova zvukového vizionářství. Výsledkem 10 kratších melodických kompozic je intimní, podzimně melancholická a romanticky snivá atmosféra.

Brian Eno – Thursday Afternoon (1985)

Vstupujeme do éry CD, které Enovi konečně technologicky pomohlo zachytit jedinou skladbu na ploše celé kapacity hudebního média (u LP měl k dispozici 1 + 1 stranu). 60minutová kompozice je dech beroucí atmosférickou variací o jednom nekonečném, lenivě se valícím dronovém (drženém) tónu, doplňovaném akustickým pianem a elektronickými zvuky.

Brian Eno – Textures (1989)

Neoficiální album, které nikdy nevyšlo jako regulérní počin, je sbírkou nápadů zachycených v různých stádiích rozpracovanosti pro použití ve filmech, TV znělkách i reklamách. Část nikde jinde nevyšla, část jsou zeditované verze skladeb známých z jiných alb. 21 sonických textur skvěle pracuje s temnější atmosférou, náladou i letmými pocity ohrožení a strachu.

Brian Eno – I Dormienti (1999)

Hudba se definitivně stává součástí prostoru a prostupuje jím. Byla základem instalace italského umělce Mimmo Paladino v londýnské galerii a koncertním sálu Roundhouse. Krásná ukázka minimalistického ambientu je vlastně jedna smyčka opakujících se tónů a zvuků, které se vynořují kolem posluchače (diváka) a mizejí kdesi v nekonečnu. Nechávají posluchače uprostřed prázdna i osamělosti jeho vlastního vnitřního světa.